Posledním políčkem, který ukrajinská strana Polsku uštědřila, byla kuriózní situace ze začátku května, kdy na cestě na setkání koalice ochotných v Kyjevě byl Donald Tusk posazen ukrajinskou stranou do jiného vlaku než Macron, Merz a Starmer. Z informací ze zákulisí (mluví o tom např. už zmíněný Parafianowicz) vyplývá, že Ukrajinci jednali na žádost německého kancléře, který špatně nesl nezdařilou návštěvu ve Varšavě o několik dnů dříve. A Ukrajinci jeho údajnou žádost splnili, protože v tomto okamžiku považují Německo za důležitějšího partnera. Veřejné ponížení polského premiéra nemuselo být mimochodem bez vlivu na následující prezidentské volby (téma se stihlo výrazně objevit na finiši kampaně).V právě dokončené kampani kandidáti, kteří otevřeně útočili na přílišnou – podle jejich názoru – polskou pomoc Ukrajině, získali v prvním kole skoro čtvrtinu hlasů. Na její závěr vyjádřil vítěz Karol Nawrocki nesouhlas se vstupem Ukrajiny do NATO, nebo přinejmenším podmiňoval její vstup splněním některých polských požadavků, v čele s otázkou exhumací. Udělal to v rámci kampaně, s cílem oslovit právě nejvíce protiukrajinské voliče, nicméně i jeho dřívější vyjádření ukazují zásadní posun od rétoriky Andrzeje Dudy, který reprezentoval idealistickou, jagellonskou tradici polské „východní politiky“. V Nawrockého vyjádřeních, která samozřejmě reflektují i celkovou změnu společenské a geopolitické situace, je mnohem větší důraz kladený na polské národní zájmy a pomoc Ukrajině je podmíněna ochotou druhé strany k realizaci polských požadavků. Stojí za to dodat, že nový prezident si názor na Ukrajinu formoval v roli ředitele Ústavu národní paměti, tedy instituce přímo zodpovědné za obtížná vyjednávání v otázkách volyňského masakru z roku 1943.